Škola základ života

Slýcháváme často od starších generací. Děti si to sice většinou nemyslí a chodí do ní občas z donucení. Tedy kromě první třídy, do té se většina ještě těší. Nebaví je psát úkoly, sedět hodiny v lavici a poslouchat nezáživné řeči, které vede učitelka. Základní školní docházka je povinná a dobře tomu tak.

Naše školství není ani zdaleka ideální. Skoro by se dalo říci, že místo, aby se od revoluce jeho úroveň zlepšovala, spíše klesá. Máme sice vybavenější třídy, interaktivní tabule, počítače, ale učitelé jsou přibližně stejní, mají méně pravomocí a více povinností a nervy jenom jedny. Pořád jim chybí schopnost přiznat vlastní nedostatky a před dětmi ze sebe dělají nedosažitelné autority, jejichž slovo je zákon. Děti jim to ale už nebaští.

Ale co máme a s čím můžeme pracovat, i když často špatně, to je dostatek škol, školní docházka zdarma a možnost výběru – školy, jazyků, zaměření. Svým způsobem je to určitý luxus, který ne všude znají. Například v Africe nebo v některých zemích Asie by si o něm mohli nechat jenom zdát. Vzdělání se tam nedostane automaticky každému, jako je to u nás.

Nejlepší školou je život. Tvrzení sice pravdivé, ale přesto musíte být na ten život z dětství nějak připraveni, abyste ho vůbec zvládli žít a jen nepřežívali, ještě možná k tomu velmi krátce. Je třeba umět číst a psát a počítat. Získat si trochu rozhled, aby si člověk nemyslel, že svět končí za hranicemi jeho města nebo vesnice. Škola by nás měla naučit rozlišovat dobré od špatného a umět se dostat k informacím, kterých je nám v životě třeba. Měla by nám také dát jisté morální hodnoty, pokud je nám nedala už rodina.

Nemusí mít každý hned vysokoškolské vzdělání. Stačí základní školní docházka a potom vyučení se v nějakém oboru, ve kterém najdeme uplatnění. Výše vzdělání nemusí nutně svědčit o naší inteligenci.